PCT day 152 THE END

Vstávám do mlhavého rána. Hlavou mi běží, že vše co teď dělám, dělám naposledy. Zvláštní pocit po takové době.

Za cca 4 míle se má na chvíli objevit signál. Ten už jsem neměl dlouho. Volám domů a dávám příspěvek na FB. Za 8 mil bude konec.

Přicházím do harts pass. Zapisuju se do registrů.

5 mil.

Pořád je mlha, skoro nic není vidět. Dobírám vodu a za 1 míli sedám na jídlo. Už mám hlad.

4 míle.

Pokračuji dál. Mlha se začíná trochu ztrácet a vysvitne na chvíli slunce. Ale jenom na chvíli.

2 míle, pak jenom jedna. Vidim na proti ve svahu Baron hut. Nějaká chatrč, která je pod Windy pass. Už tam budu.

Přecházím přes volny úsek a už vidím červenou ceduli a pásku přes trail.

Trail closed due to wildfire activity.

Jsem na konci. Sedám si na zem a jsem úplně prázdnej. Pak si vzpomenu, že teď má zaznít jedna písnička. A tak ji pouštím.

I, I will be king
And you, you will be queen
Though nothing will drive them away
We can beat them, just for one day
We can be heroes, just for one day

A teprve teď mi to dochází. Je konec. Pěti měsíční cesta skončila.

Jsem šťastnej/smutnej/unavenej/zklamanej/vděčnej.

Od všeho trochu.

Nahrávám poslední pozici přes Garmin inreach. Dělám pár fotek a otáčím se na cestu zpět.

Asi po míli potkávám skupinu hikerů, dívají se na mě a najednou jeden z nich, pán cca 50, povídá.

On: You are a thru-hiker?

Ja: Přitakávám.

On: Windy pass or the monument?

Ja: windy pass, trail is still closed

On: (zatváří se strašně soucitně) I’m so sorry, it’s so sad. (Jako kdyby se omlouval)

Ja: nemůžu odpovědět

Najednou mám slzy v očích. Nechci brečet, zas nic tak strašnýho se přeci nestalo. A oni najednou začnou všichni tleskat a ja se fakt rozbrečím jak malej kluk. Normálně ostuda.

A ten chlapík říká: monument nic neznamená, ano je to symbol, ale i tak jsi to ušel. Jeho paní mi podává jablko a všichni mi znovu gratulujou. Chvíli si povídáme a já se pak loučím a oni pokračují k Windy pass na oběd.

Po cca půl míli potkávám další skupinu, tentokrát 7 starších dam. Ta prvni hned z dálky volá na ostatní. Je tu thru-hiker. A ostatní znovu začínají tleskat. Teď už to zvládám mnohem lip 🙂 Hned se vyptávají, ale co hlavně, nabízejí mi odvoz do Mazama, což s diky přijímám. Domlouváme se, že na ně počkám na parkovišti.

Vracím se do Harts pass, svačím a pak vycházím na parkoviště. Asi za hodinu se dámy objeví a svezou mě do Mazama. Díky moc, tohle bych šlapat nechtěl.

V Mazama moc děkuju, loučíme se a já si v obchodě kupuju nějaký chipsy a pivo na večer a pak mířím do Lion’s den. Misto pro hikery. Vede ho bývalá hikerka Lion a je to fakt skvěle misto.

Stavím si stan na zahradě, dělám si večeři, dávám si pivo a prostě vypínám.

Všichni postupně mizí spát, ale já nemůžu. Nějak se mi nechce spát. Ale o půlnoci se donutím a usínám.

V noci prý kolem stanů chodili medvědi, ale to nevím. Byl to náročnej den.

Brou

19km KONEC