PCT day 138

Jeden z hikerů vstává v 5:30. Probudí mě to a už nemůžu spát a tak vstávám také.

Je chladno a mlhavo. Rychle snídám a po šesté už jsem na trailu.

Mým dnešním cílem je Snoqualmie. Malé městečko s benzínkou, kde na mě čeká balíček s jídlem na další úsek cesty. Zároveň je tu něco jako hostel. Jmenuje se to Washington Alpine club a mají tu rádi PCT hikery. Noc vyjde na 30 dolarů a v ceně je večeře, snídaně, postel, sprcha a pračka. To je prostě super cena a tak nevahám, tady budu dnes spát.

Ted ještě ujít těch 22 mil, které mi zbývají. Dva dny jsem teď šel 25 mil. Jsem trochu unavený, ale postel, sprcha a pivo mě láká:)

Celé dopoledne je opět velmi mlhavo a vlhko, ale tím jak začínám klesat ke Snoqualmie passu začíná vlhko ubývat, ale je větší zima a větrno.

Kolem jedenácté mi přijde zpráva od PaH, že jsou stále ve Snoqualmie. Resp. ve vedlejším městě a perou. To by mohlo klapnout, se s nimi vidět. Snažím se zrychlit. Ale už to moc nejde 🙂

Před 16. hodinou jsem ve městě a jdu se ubytovat do WAC. Je to tu zajimave. Takové trochu jako Bradavice. A spol. místnost je vyloženě jak nějaká kolej 🙂

PaH píší, že nakonec už dál nepůjdou a že si dají někde jídlo a pivo a přespí někde na okraji a vyrazí až ráno. Domlouváme se, že dorazím na pivo.

Mezitím si zaberu postel, dám prát oblečení a jdu na večeři. Jsou špagety, salát, rolky s masem a úžasný desert – zapečená rebarbora s ovesnými vločkami, cukrem a zmrzlinou. A je všeho spoustu, čili hikeruv sen. Po večeři dám sušit oblečení. Není tu sušička, ale sušárna.

Pak pádím do města. Je to asi 10 min pěšky a jdu nejdřív pro balík na benzinku. Za 8 dolarů je můj. A pak na pivo. Je to super zase vidět PaH. Povídáme a řešíme hlavně co jsme zažili a co dál. Situace s kouřem je prostě špatná. Alespoň, že pivo je super. Dávám si session IPA a je to určitě jedno z nejlepších piv, co jsem tu měl.

Loučíme se kolem deváté. Já jdu do WAC a PaH jdou hledat nějaké místo na spaní.

Když přijdu, je mi zima, ještě se tu netopí. Asi venkovních 5 stupňů je na WA pořád ok.

Beru péřovku a jdu sebou placnout na kolej 🙂 Chvíli hraju na kytaru, co tu visí a je to hrůza. Prsty vubec neposlouchají. Pak dopisuji zápisky a řeším fotky. Píšu si s Míšou. Je nějaká nemocná, asi covid. Dost to na mě doléhá. Pomyšlení, jak dlouho jsem ji doma nechal na všechno samotnou. Není mi z toho moc dobře. Ještě, že mám tu nejúžasnější ženu, rodinu a přátele na světě.

Jdu si lehnout, ostatní už dávno spí. Hledám si ještě čísla na poštu do Stehekinu, kam musím zitra zavolat a nechat si přeposlat bearcan do Leavenworthu. Ten bearcan je prostě nejvíc zcestovalej bearcan na světě. Snad to klapne.

Brou

35km (414km do Kanady)