michal Rano vyrážím v šest. PaH trošku komunikují, ale nevstavají 🙂
Udělám několik kroků, ale všechno je špatně. Naprosto nechápu co se děje, ale není mi dobře. Nejdřív tomu nevěnuju pozornost, ráno vždycky chvíli trvá, než se rozejdu.
Přeskakuju další říčku a beru alternativu na Ramona falls. Je to nádherný údolíčko a vodopád je nádherný. Ale ploužím se bez radosti. Něco je fakt špatně.
Po 4! mílích upadám a odpočívám, po dalších dvou znovu a usínám. Bože, dneska musím ujít 28 mil, co se to děje.
Je 11 a ja mám ujito 6 mil, tohle nedopadne dobře. Uz vymýšlím plány, že holt nestihnu otevřenou poštu a někde se územním. Tohle není normální. Ja asi fakt budu nemocnej. Že by mě fakt Landmark nakazila? Tak rychle? A hlavně, nemám žádné příznaky, nic mě nebolí (kromě nohou :)).
Dělám si rámen a jim nějaký cukr. Je to lepší a tak vstávám a pokračuju. Z okoli toho moc nevnimám. Dnes jdu na robota a silou vůle se posouvám vpřed.
Na 15. Míli znovu upadám a hodinu spím. Pak znovu vpřed. Musím dojít aspoň k odbočce na eagle’s creek, akternativa vedouci k tunnel fall. Je 18 hodin a jsem tu.
Ok, pokračuju dál alternativou. Má to být neudržovaný trail a velmi prudký a spálená oblast cca 2 míle, pak trochu lepší. Už víte, že já na downhilly nejsem, ale tohle je peklo. Neustále mi to podklouzavá, všude mraky popelu a prachu a hlavně je mi fakt zle. Do toho bude za chvíli tma a nejbližší místo pro stan je až za 4 míle. A ty předchozí 2 jsem šel skoro 2 hodiny. Nevím, jesti mám brečet, nebo se hystericky smát. Naštěstí se to po těch 2 mílích skutečně trochu zlepší, minimálně to už není ten strašnej krpál. Jsem ale strašně dobitej. Točí se mi hlava a nohy se mi klepou jak stojednaletýmu staříkovi.
Ploužím se dál, už je skoro tma, furt spálená oblast, tentsite za 2 míle. To už musím dát. Vytahuju čelovku. Holt půjdu zase po tmě. Najednou vidím takový místečko vpravo, prvni rovná plocha za 5 mil. Koukám na stromy a mám neskutečný štěstí. Kmeny jsou ohořelý, ale všechny stromy jsou živý, mají zelený vršky.
Okamžitě upadám. Stavím stan a za 0.1 míle je potok, kam jdu pro vodu. Už žádnou nemám. Jsem úplně hotovej, večeře dnes nebude. Ale myju nohy, čistím zuby a beru 1000mg céčko a Ibalgin. Asi za 20 min začíná zabírat a jsem schopnej aspoň donafouknout karimatku převlíknout se na noc. Úplně mi hoří svaly na nohou. Takhle dobitej jsem byl před cca 28 lety po slavné jarní 100 kilometrovce s Liborem.
Přemýšlím, co dál. Jak zítra? Jsem in the middle of nowhere. Jestli se to zhorší, jak se odtud dostanu? Nechám to koňovi. Uvidíme holt zítra. Vypínám budík. Budu spát tak dlouho, jak si tělo rekne. Ikdyby to mělo být celej den.
Už skoro spím, když zaslechnu harryho Pottera. To jsou PaH. Chvilku se bavíme a oni pak frčí na tentsite.
Lidičky, dneska jsem si to užil měrou vrchovatou. Ale pořád žiju. A pořád plánuju být zítra za 14 mil v Cascade locks na postě. Bunda!!!!
Brou
40km (celkem 3411km)
Bozinku, nemocnej a ujdes 40km? Ja ty rodinny vylety fakt vzdavam 🙈
Přesně to jsem si taky říkala: není ti dobře, ale ujdeš 40km?? Wow! Doufám, že ti bude brzy líp, držím palce!
to budou rodinný procházky – vy autem a Michal tam dojde!
Na mě teda trochu moc dobrodružnej díl. Dávej nám na hlavního hrdinu větší pozor, pane autore 😅😘
Ta slavna 100 kilometrovka/24h by měla v současné době asi následující scénář: Ja bych šel jak soumar, sotva vnímal okolí a všechno by mě bolelo. Ty by sis dával ještě spoustu zajímavých odboček z cesty, chodil bys napřed, pak zas nazpátek ke mně, vzal bys pak na záda můj batoh, posléze nakonec i mě, a stejně bychom dorazili do cíle s předstihem. Já dobitej a ty připraven jít rano třeba opačnou trasu :-). Něco jako jamovat s Mozartem :-). Hlavně ať jses co nejdříve v pohode.