PCT day 61

Vyrážím v 7. Cesta vede z kopce lesem. Jsem ostražitý, prst na spoušti repelentu je připravený, ale dnes je to v pohodě.

Po pár mílích začíná kopec. Zprvu pozvolna. Vrchol passu nás čeká na cca 13. míli. Prochází se moc hezkým lesem podél řeky, kde je každou chvíli vodopád.

Po 5 mílích sedám na sváču a čekám na SaH. Ta ale nikde. Tak se po 20. minutách zvedám a pokračuju. Na 8. Míli nabývá kopec na intenzitě a ja jsem dost grogy. Ploužím se nahoru, ale okolí je úžasné. Na 10. míli sedám a doplňuju palivo na cestu. Po chvíli se objevuje SaH. Tak vida, je naživu. Chvíli sedíme a kocháme se jezerem a říčkou. Já se pak zvedám k finiši.

Poslední 2 míle byly asi to nejdrsnější, co jsem zatím na Sieře zažil. Mnoho části ještě pod sněhem, který tál, takže všude spousta vody, která se valila snad všude. Během chvíle mokrý boty. Trail nebyl místy vůbec vidět, takže jsem si hledal cestu jak to šlo a pak nacházel trail v podstatě nahodou. Ve sněhu jsem se propadal a padal na hubu. Ale kupodivu místo abych nadával, tak jsem se často spíš chechtal. Asi poslední fáze hysterie :))) Ale ten důvod bylo spíš okolí. Neskutečný scenérie, ktery neumím vyfotit. Jezera úplně modrý, všude pramínky vody, hory pokrytý sněhem. Nádherná kombinace.

Po asi hodině se doplazím nahoru. Výhledy krásný. Ale nikde ani rostlinka, kam až oko dohlédne. Skály, sníh, jezera. Přesto krása.

V passu je postavený shelter Johna Muira ve stylu italských alpských přístřešků.

Vyndavám vrcholovou snickersku, ale je úplně roztátá, tak ji jdu zahrabat do sněhu. Snad ji najdu.

Pak čekám. Fouká dost vítr. Po asi 30 min, když už si říkám, že to vzdám a půjdu dál, objevuje se hluboko dole SaH s nějakými hikery.

Když doráží, dáváme každý vrcholovou odměnu, pár fotek a mažeme dolů. Je to tu krásný, ale trochu to fouká.

Při sestupu už skoro žádný sníh. Před týdnem to tu vypadalo jinak. Pořád přeskakujeme nějaký potůčky, říčky. Spoustu velkých kamenů. Člověk musí dávat velký pozor, kam šlape. Je to neustále balancování a hrozí úraz. Desím se zlomeného kotníku apod. Tohle je obecně problém. Kopce dolů, obzvlášť když jdou nějak upravený, jsou děs. Nejhorší je balancovat na kamenech a přeskakovat schody. Tím, ze nepoužíváme kotníčkové, ale nízké běžecké boty, kotníky trpí. Ale snad už si za ty 2 měsíce zvykly 🙂

Po chvíli dorazíme k jezeru. Nefouká, je teplo. Na chvilku zastavujeme. Hrozně mě boli záda, něco se změnilo a musím nějak přenastavit batoh.

Nejbližší tentsite je za 4.4 míle. Jsme už celkem hotoví, máme za sebou 14 mil převážně do kopce, ale co naděláme.

Nakonec to docela uteklo, pořád z kopce. Přesto ty klasické posledni 2 míle jsou za trest. Ale dorazíme k nádhernému jezeru.

Jsem hotový, ale nedá mi to a jdu se vykoupat. Ledárna strašná. Fujtajblíky. Ale jsem zase jakž takž čistej. Peru ponožky a hoodie.

Pak stavím stan a převlíkám se. Strašná zima se do mě najednou dává. A přitom svítí krásně sluníčko. Je to jasný, tělo nemá jídlo. Takže večeře.

Vařím si dehydro hotovku lasagne. Příště nebrat. Je toho málo, chuťově nic moc, ale chilli to poladilo. Akorát že už chilli dochází. Musím dokoupit. Pak za odměnu ještě varim čaj. Hlad mám furt, ale to není změna. Vic jíst nechci. Nějak se mi zdá, ze jsem to asi blbě odhadl a obávám se , abych vyšel s jidlem. Ještě asi 4 dny a vidím jídlo tak na 3 dny. Asi najedu na přídělový systém. Dojídáme a přidává se na chvíli na pokec Baby cow. Člen něm. skupiny, ale nějak se opozdil.

Snad nám dají něco k jídlu na John Muir ranchi. Bude to zítra cca 1.5 míle od trailu, ale někde jsem četl, že jídlo je jen pro ubytované. Je to mimo civilizaci, takže tam maji problém se zásobováním. Zasobují to tam mule-trains. No uvidíme.

Lezu do stanu. Nabijím tel a píšu zapisky. Je 9 a klasicky utichá hlahol okolních hikerů. Půlnoc je tu.