PCT day 55

Dnes to byl asi nejvíc adrenalinový den na pct. Ale popořádku, protože to začalo moc hezky a na pohodu.

Sice jsme chtěli ráno vyjít nějak dřív, ale máme lazy morning. Sušíme stany, spacáky, tyveky, snídaně na sluníčku (ve stínu je dost zima) … no prostě vycházíme až po osmé. Na odchodu potkáme Janu, která se akorát balí a tak se domlouváme, že nás chytí.

Dnes máme v plánu pokořit Forester pass. Je to nejvyšší bod na pct. 13120ft. Čili během dvou dnů dáme 2 čtyřtisícovky. Dobrej team 🙂

Vyrážíme na trail a hned do kopce. Ale nádherný pohledy a okolí. Svítí slunce, modrá obloha, sem tam obláček. Moc se mi to líbí. Pouštím si potichu parachutes a jde se mi dobře.

Po 4 majlích stavíme na sváču a po dalších 5 v cca 13:30 stavíme na oběd. Holky mají hlad. Já ne, mel jsem velkou sváču. Ale jsem utahanej, tak sebou plácnu na zem a na chvíli usínám.

Ve 14:30 vyrážíme k Forester passu. Ještě cca 3 míle je to do mírného kopce a pak přijdou smrtelné 2 míle, hlavně posledních 0.8 míle je téměř kolmý zik zak stoupák.

Je modrá obloha. Ale trošku začne foukat vitr a je trochu víc zima. To jsou informace, které nám asi měly trochu napovědět, ale nikdo z nás není horský vůdce, že jo.

**** Varovani ****

Následující pasáž není určena slabším povahám a rodičovstvu i ženě přiznávám, že jsem se dostal do situace, která je na hraně, nebo možná za hranou mých bezpečnostních přístupů a neberu to na lehkou váhu.

**** Konec varování ****

Prosvištěli jsme 3 majle, pořád vše ok. SaH zase fotí marmoty. Já jedu na robota do kopce a psychicky se připravuji na grande finále. Po včerejšku jsem unavený, navíc už jsme zase nějakých 3800m takže dech a podobně.

Najednou se za námi ozývá zahřmění. Ještě pred chvílí modrá obloha je tmavě šedivá a cca 2 míle za námi prší. Vítr se nám zdá, že nejde k nám, ale začínáme být nervózní. Zrychlujeme k passu. Přicházíme k té téměř kolme stěně a je jasné, že bouřka jde na nás. Co teď, lézt nahoru, nebo zustat dole pod stěnou. Pokud prijdou blesky, muze to prásknout kamkoliv, ale nahoře je to pravděpodobnější. Odhaduji kolik máme času, než to přijde. Půl hodiny? 40 minut? Nahoru je to 0.7 míle. Je to vysoko, doufám, že to bouřku zastaví a na druhou stranu se to nedostane, ale riziko, ze nás to chytí nahoře tu je. Najednou přichází nějaký Frantík. Nechápe, co řešíme. Když mu říkáme, ze bouřku, tak vytahuje mobil a ukazuje předpověď, ze dnes žádná nebude. Je to magor? Ukazujeme mu oblohu, slyší hřmění, ale on trvá na tom, že na mobilu má předpověď a že bouřka nebude. Ale asi trochu znervozní a stojí s námi.

V hlavě mi to šrotuje. Jít zpátky, strašně zmoknout. Vracet se bůhví jak daleko a mokrej hledat místo pro stan. Nebo to risknout, že to stihneme.

Rozhoduji se, ze vyrazím. Dám do toho všechno. Chci být na druhe straně. Říkám, že jdu. Frantík kývne a jde, SaH a hlavně Jana si nejsou jisté, ale nakonec vyrážíme všichni.

Je to strašných 0.7 míle. Jdu za hranicí možností. Frantík je rychlej, dost nám utíká. Tentokrát nestíhám s ničím. Tep na 150, sípám a funím. Za námi se blíží hřmění, ale už vidíme průrvu na druhou stranu a tam je modrá obloha. V tu chvíli už věřím, že to dáme. Ten kopec tu bouřku zastaví, jenom tam doběhnout. Najednou to končí. Jsme nahoře. Pár fotek a rychle dolů, tady jsme na ráně. Jsme trochu v euforickém stavu, ale pořád jsme moc vysoko, dolů skoro běžíme. Po 3 milích se objevují první stromy. Na druhé straně pasu hřmí, je černá obloha, ale na naší straně je to ok. Uf.

Procházíme dlouhým údolím a slyšíme hřmění i z druhé strany. Zdá se, že bouřka je i na druhé straně údolí. Jsme přesně mezi dvěma bouřkama. No hezký. Už jsme docela nízko, takže blesky snad už nejsou hlavní problém. Bojíme se deště. Hledáme tentsite, nacházíme krásný místa, ale Jana nám utekla, hodně se bála a tak se jí snažíme dohnat.

Nakonec se nam to za 2 míle podaří. Stavíme rychle stany, ať nezmoknem. Ale hřmění postupně utichá. A obloha se čistí.

Díky bohu. Přežili jsme. A ani nezmokli. Stany stojí, vaříme večeři (dávám si dehydratovanou hotovku nudle ala stroganov s houbami. Moc dobrý, ikdyž to se stroganovem nemá nic společného. Dolaďuju to chilli a olivovým olejem. ). Pořád jsme trochu rozklepaní a doufáme, že noc bude klidná. Ta Sierra nám teda dává. Nejdřív sněhová bouře na Whitney, výstup sněhem, ted bouře v passu. Užíváme si plnými doušky.

Ale teď už dobře. Děláme si čaj a bojujeme s mračny komárů.

Hygiena a pak do stanu. Bylo celkem teplo, ale už začíná přituhovat.

Lidi, dneska jsem měl strach. Snad jsem nevyčerpal všechno svoje štěstí.

Zítra bychom měli dorazit do Bishopu. Snad najdeme nějaký pokoj, sprchu, pračku a jídlo. Zítra mám poslední zbytky. Jana je už bez jidla a SaH skoro taky. Je to jen tak tak. Kdybychom zůstali zavření na druhé straně, nebylo by to zítra veselé.

Dobrou

31km (celkem 1254km)