PCT day 54 – mt. Whitney

Budím se někdy po třetí a honí se mi hlavou, jestli jit na mt. Whitney, nebo ne. SaH začne šramotit. Před pátou se loučí. Říkám jí, že se zkusím přiblížit někam k hoře a počkám na ni, až se bude vracet. Ale za chvili mi to nedá a vstanu, balím se a a asi za 40 min. vyrážím směr mt. Whitney.

Je mrazivo, stan zevnitř byl celý pokrytý jinovatkou a quilt je lehce zvlhlý, snad se mi to nějak podaří usušit až se vrátím. Cesta jde nejdřív cca 4 míle jenom tak lehce do kopce, kolem potůčků. Slunce vychází a je to nádherný. Najednou dorazím ke guitar lake, jezero ve tvaru kytary, jasný z názvu že jo. 😉

Kousek za ním už začíná zik zak stoupání. Jde se mi dobře a tak do toho jdu. Sněhu už je celkem dost, ale je zmrzlý, takže jdu ve stopách. Moc jich není, na sunrise asi nešel nikdo. Zik zak je masakr. Funim a jdu co noha nohu mine, ale je zajímavé, že předháním několik lidi a nikdo nepředhání mě. Moje šnečí tempo je tu nejrychlejší:), fakt divné. Najednou zik zak končí a já stojím u odbočky na summit. Neuvěřitelný, nechápu. Jsem ve 13445ft, summit je 14505ft, začínám si říkat, ze to možná dám. Ok, vyrážím dál. Tep kolem 110, to je super (ale taky to tempo 🙂 ) ale dech už je sem tam špatnej. Ne že bych nestíhal, ale nemůžu se dodechnout. Šlapu ve stopách přede mnou. Odhaduji, že je to tak do deseti lidi a všichni šlapou do stejných stop. Jak je to zmrzlý, tak to krásné drží nohu (občas se bořím až po kolena), takže ani nenandavám nesmeky, ale stopy jsou blíž u sebe, než bych potřeboval. Připadám si, jak cupitám, jako nějaká gejša. Začínám si myslet, že první šla SaH. Je mrňavá A přesně by na ní ty kroky seděly.( Později se dozvídám, ze první byl nějaký malý asiat, Martina byla druhá)

Cesta je v pohodě, pár nebezpečnějších úseku prostě koukám jenom před sebe a snažím se nevnímat tu hloubku pode mnou. Uklouznutí tady by bylo fatální.

Je to nekonečný, přicházím k takovému dlouhému pasu a v dálce horizont. Absolutně se to nepřibližuje, ale už jsem 4280m, už jenom kousek cca půl míle, už to prostě musím dát.

Přehoupnu se přes horizont a pořád nevidím peak. Začínám si zoufat, ja to snad nedám. Už prostě nemůžu. Jedu totálně na rezervy. Trochu se mi houpe cesta, naštěstí neni kam spadnout, leda na zem :). Zvedám hlavu a vidím modrou péřovku, sedí na kameni. To není možný, ale ano, je to SaH, dohnal jdem jí. Jsem od ní cca 200m, sunu se za ní. Ale najednou mě bere hrozna křeč do levý nohy. Snažím se nohu prošlapnout, ale úplně mě to krouti. Za mnu je nějaký par, vidí že mám nějaký problém, tak se hned ptají, ale říkám, že mě jenom bolí noha (křeč bohužel ve slovniku nemám). Nedůvěřivě na mě koukaji, protože to boli strašně a je to asi na mě vidět. Najednou to přestane a ja se bojím pohnout. Modrá péřovka se zvedá a pokračuje na vrchol.

Po cca 3 min zkouším udělat krok, ale okamžitá bolest mě znovu uzemní. To snad neni možný, už vidím střechu přístřešku na vrcholu a ja tam asi nedojdu.

Sedím asi 5 minut a zkouším znovu krok. A jde to. Sice citim ten sval a jsem připravený sebou zase praštit o zem, ale jde to. Najednou stojim u přístřešku, vylezu nad něj, vidím kámen se značkou vrcholu a kousek od něj sedi SaH a mává na mě.

Jsem neskutečně šťastnej. Já lemra líná a dal jsem to. Sice jsem úplně hotovej, sem tam se mi zhoupne země, ale vyškrábu se za SaH a svalím se na kámen. Téměř okamžitě se zvedám, protože jsem si lehl do louže roztáteho sněhu. Sakryš, mokrej zadek a záda. Naštěstí je tu teplo, žádnej vítr, sluníčko hřeje, prostě odměna jak má bejt.

Mám hlad, hroznej, měl jsem akorát v 6 ráno pul proteinové tyčky. Teď je jedenáct škrábu se sem 5 hodin! Ale mám strach něco sníst, jak je mi trochu šoufl. Ale hlad nakonec zvítězí a když dojím, je mi okamžitě mnohem líp. Asi málo cukru. Pak následuje povinné focení. Fotím SaH a najednou rachot a kousek nad náma to prosviští 4x F-15. Dokonalá další odměna. Škoda, že nemám tel. Ale stejně by nic nebylo vidět.

Několik dní už nemám signál a jenom tak na zkoušku vypínám letadlo a telefon začne vibrovat a cinkat. JE TU Signál!!!! Dělím se s pár lidma o moji radost a pak volám tátovi. Signál je celkem fajn, takže zvládne i hovor.

Pak zkouším volat domů, ale Miška je v divadle, tak aspoň chvíli mluvim s Eli.

Jsme tu už asi hodinu a ikdyž se cítím úplně v pohodě, říkám si, že uz asi stačilo a že už bude lepší se vrátit do normálnější výšky.

Nazouvám nesmeky a jdem dolů. Nesmeky jsou super. Bez nich by to dolů bylo o hubu. Sníh je už hodně měkký.

Cestou dolů potkáváme Davida a Adama. Nakoc to taky navzdory poplašným zprávám nevzdali a pod zik zakem potkáváme i Janu.

Máme toho oba dost. Tak na chvíli parkujeme u guitar lake a ja jenom tak ležím a jsem hotofson. SaH je celá hin ze svišťů, nebo co to je, a láká je a fotí. Jsou neskutečně drzý.

Vyrážíme dál a co vám budu povídat. Poslední 2 mile … peklo.

V. Kempu jsme po čtvrtý. Vrhám se na stan a dávám sušit věci. Pak okamžitě beru bear can a sedám k SaH a oba jako šílení vaříme to největší jídlo co máme. Umírám hlady. Dělám si mexickou knorr rýži, přidávám olivový olej, 2 lžíce chilli a slaninu. Za 10 min hotovo a skoro to nezvladnu sníst, ale nakonec to dám:)

Jsem úplně grogy. Je něco po páté a ja jsem tak akorát zralej upadnout do stanu. Je tu hafo hikerů, baví se, večeří společně, ale ja na to nemám sílu. Par se jich ptá, jestli se vracíme z Whitney a když přitakáváme, tak nám gratulují. Je to čeká zítra.

Uklízím usušené věci a odnáším barel kousek dál. Pak lehám do stanu. Píšu zápisky a je mi jasné, že dnes usnu jak mimino. kdyby jenom držela ta karimatka. Musim to v Bishopu nějak dořešit. Snad se tam za 2 dny dohrabem. Ještě je před námi ten Forester pass. Taky přes 4000m. Ten nás čeká zítra.

25km (ale 0 trailových, mt. Whitney neleží na PCT)