PCT day 45

Vstáváme celkem na pohodu kolem šesté a vyražíme kolem sedmé.

Jde se mi hrozně dobře (taky je to z kopce:) ) a za chvíli (10:30) jsme ve walkerpassu. Udělal jsem si hroznou chuť na sendwich z onyx store. Píše o nich několik hikerů v komentářích. Navíc mi chybí snacky a hlavně toaleťák. Takže jdu na stop. Martina nechce a pokračuje dál.

Behem chvíle mi zastaví nějaký židovský chlapík v jarmulce. Moc hezky povídáme az do onyxu (cca 15min). Loučíme se a přeje mi ať najdu co hledám.

Onyx store je obchod na suvenýry a cukrovím. (A ktomu dělají sendwiche a prodávají nějaké hikerské jidlo a potřeby.) Dávám si fullsize roastbeef sendwiche se vsema možnýma přílohama. A kupuju nějaký chipsy a čokolády na cestu.

Sníst si to jdu na zahradu za obchod. Jsou tam stolky a motají se tam dvě malá roztomilá koťata. Jsem tu asi hoďku a půl. Piju peppera, hydratační napoj a vodu. Moc se mi tu líbí a odpočinu si.

Je tu signál a Miška mi posílá video z Eliščina zpívání v zušce s klavíristama. Je to Daddy od Coldplay. Líp/hůř to vybrat nemohli. Sedím u stolu a řvu jak želva. Ten text je v mojí situaci šílenej.

Kdyz se dám trochu do kupy vyrážím zpět. Stojím venku ve stínu stromu a nedaří se. Najednou zastaví velkej truck a ze prý me kus vezme, ale ne az k trailu. Nevadí. Nastupuju nahonem. Telefon házim do kapsy. Ujedeme asi kilometr a chlapík říká, ze tady odbocuje. ??? Cože, jsem trochu naštvanej, vyhazuje mě uprostřed ničeho, ani kousíček stínu, je 33°. To jsme mohl zůstat tam, tohle nebyla žádná pomoc. Zastaví ještě úplně blbě uprostřed křižovatky. Vystupuju a vidím, že za námi stojí školní autobus a chce také odbočit, ale nemůže pokračovat, jak já vystupuju a za ním uz se tvoří fronta aut. Snažím se co nejrychleji vystoupit. Chlapík odjede, ale autobus stojí a něco na mě zevnitř ukazuje řidič. Po chvíli se otevřou dveře a volá na mě, že mi vypadl telefon. Bože, opravdu, uprostřed silnice leží můj telefon. Kdyby si toho ten řidič nevšiml, přesně přes něj by přejel. Nic se mu naštěstí nestalo. Měl jsem fakt velké štěstí.

Popochazím na stop za křižovatku. Ale fakt špatný. Přes půl hodiny se smažím na slunci, než mě vezme chlapík ze san diega.

Dorazím na trail a stíhám Martinu. Dohoním ji až po cca 8 mílích, čeká poblíž místa, kde jsme se domluvili.

Pokračujeme dal a říkáme, že se nám dneska fakt hezky jde. A to jsme nastoupali víc jak 2000 stop a horko bylo fest.

Po 19 mílích přicházíme k prameni, kde dobírám vodu a chceme tu spát, ale všechna mista jsou obsazená. Nezbývá nez pokračovat a nacházíme místo kousek dál, ale je malé, stany se 2 nevejdou, tak se rozhodujeme pro cowboje. Už se nám nechce jit dal, navíc už je skoro tma.