PCT day 42

Vstáváme s Martinou ve 4. Balíme za tmy. Martina se ptá Shoa, jak mu je, ale prý nic moc, takže vyrážíme sami. Jsme z toho oba skleslí.

Cca 2 míle jdeme s čelovkami, pořád tma, ale pak už se rozední. Pořád míjíme větrné turbíny, už jsem z toho jejich hučení úplně šílenej. Už abychom byli pryč z tohohle území.

Po 4 majlích sedáme na snídani. Rychlovka, bagel a klobaska. Pokračujeme a na kameni sedí Adventure Time. Zjevil se včera u pramene. Naposledy jsem ho viděl v KOA. Tak zvláštně se objevuje a zjevuje.

Jdeme dál a všimneme si, že dnes by mohlo klapnout ten to ten. Deset mílí do deseti hodin. Bereme to jako challenge. Ale začíná být horko a cesta se zdvihá a jde se do kopce. To bude vo fous.

Chceme si pak lehnout aspoň na 2 hodiny do stínu a odpočinout. Těsně před 10. mílí míjíme krásná místa ve stínu, ale 10 mil je pořád před námi.

Martina dorazí do cíle v 9:52, já v 9:58 a jsme oba úplně hotoví. Kdo tyhle blbosti vymýšlí. Chceme se někam svalit, ale není stín. Nechce se nám, ale nakonec se vracíme asi půl mile k těm místům, co jsme viděli a v podstatě hned usínáme. Teda jenom na chvilku. Ono to stínění není úplně dokonalé a pořád se musíme přesouvat jak slunce postupuje.

Snažím se něco vymyslet k obědu, ale jsem linej vařit v tom horku. Takže vezmu bagel, klobasku a m&ms. Pak zase na chvíli usínám.

Musíme se hodně nutit odejít a daří se nám to až za 3 a půl hodiny. Vedro je velký, ikdyž ne tak jako včera, a musíme nastoupat něco přes 3000 stop k vodě za 8 mil.

Trápime se hodně. Šnečí tempo střídá želví a funíme a leje se z nás. Naštěstí dnes máme vody dost. V jednu chvili narazíme na chvilku na signál a zjišťujeme co Sho. Chystá se na noční hike k higway a zitra bude shánět odvoz k Walker passu. Jsme rádi, že je mu lépe, ale znamená to, že nás přeskočili všichni z Martiny party. Gevin s mean mug i Sho už tedy zítra budou v Walker passu. My s Martinou tam dorazíme až tak třetí den. To na nás čekat nebudou. Znamená to, že původní plán: oslava v Kennedy Meadows asi neklapne, protože ostatní vyrazí před námi. Martina je z toho hrozně smutná. Asi se na to hodně těšila.

Šplháme dal a dál. Pak se mi poprvé stane to, co jsem zatím jen slyšel. Jdu a najednou tělo odmítne udělat další krok. Prostě se potácím na místě a nemůžu dál. Přemýšlím co se děje a docházím k tomu, ze tělo chce jídlo. Prostě stávkuje. Počítám, co jsem od rána mel. Bagel a klobásku k snídani, k obědu bagel, miniklobásku, asi 10x m&ms … To bude asi všechno. Asi trošku málo 🙂 Otevírám tubu s cukrem, co mám na hypošky.

Dochází mě Martina a říká, že musí jíst. Vtipně se synchronizujeme. Dovlečeme se k 1. Stínu a rveme do sebe rychlé cukry a tuky: trailmix. Oříšky, sušené ovoce, m&ms.

Jako zázrakem se tělo vzpamatuje a znovu jsem schopný jít.

K vodě přicházíme nějak kolem půl sedmý. Filtruju 4 litry. Zbytečně moc, voda by měla byt za 6 mílí, ale kemp máme za 2 mile a já se už 2 dny nenapil tolik, kolik bych chtěl. Pořád jenom dávkuju po troškách a pořád mám žízeň. Takže si chci večer udělat čaj a dopít se.

U vody potkáváme Chrise z Floridy. Párkrát jsme ho dnes předešli a je chudák nějaký zmožený. Má za sebou 2 dlouhé dny a asi ho něco bolí, sotva se vleče. Pak jsou tu 2 Němci, Spaceman a Disco. Chvátame, za hoďku zapadne slunce a my to máme 2 míle. Budem stavět stany skoro za tmy.

Chris se k nám připojí, potřebuje asi nějakou morální podporu (naprosto chápu, my taky meleme z posledniho) a jedeme vláčkem do kempu. Drží se statečně, ale asi půl míle před kempem odpadá a doráží asi až 10 minut po nás. Ani nestaví stan a padá na kowboye na zem.

Postavím stan a vařím caj. Chtěl jsem velké jídlo, ale už je tma a jsem jako obvykle líný. Navíc medvědi. Už jsou tu všude okolo a nemá se vařit u stanu. Ono se nemá mít ani jidlo ve stanu, ale to už nemám silu řešit. A myslím, že to neřeší nikdo z okolních stanů. Je nás tu asi 8, postupně dochází další.

Takže klasicky bagel a tentokrat se rozmazluji a beru 2 miniklobásky. Martina se ptá, jestli jako obvykle mám k večeři jenom čaj (ona není líná a uvařila si nějakou hotovku) a když říkám, že se rozmazluji a mam 2 klobásky, tak se směje, ze ona měla 4. Asi bych se měl nad sebou fakt zamyslet.

Po večeři se snažím pořešit hygienu. Jsem ve stavu … no … prostě hrozným stavu. Namočím ručník a provedu očistu. Zdá se, že pokožka nemá hnědou az černou barvu, ale takovou opálenou. Zajímavé. Tu barvu už jsem pár dni neviděl. Ručník také změnil barvu, už není zelený, ale hnědozelený. Už abych byl v Sierre a mohl se občas umýt. Tohle je i na mě moc. A že mám normálně celkem velkou odolnost vůči špíně.

Signál pořád nic. V podstatě celý den. Takže dopisuji zápisky z dnešního dne a už se těším, az upadnu do kómatu. Dnes to bylo fakt namáhavé.

Brou

Jo, málem bych zapomněl .. dneska jsme profrčeli šestistou mílí. Oslavnou písní je tentokrát od queenu Don’t stop me now. A nejspíš pozítří protneme 1000km. Je to jízda 🙂

38km (celkem 966km)