michal Vízum byl poslední a pro mě hodně napínavý bod.
Vzhledem ke covidové situaci nebylo možné domluvit termín schůzky na vízový pohovor. Prostě nebyl žádný vypsán. Zaregistroval jsem se ve vízové aplikaci už někdy v prosinci, ještě před prvním pokusem o permit a vyhlížel termín. Permit jsem sice nedostal, ale když se najednou objevilo několik únorových termínů riskuji a rezervuji termín na 17. února a doufám, že permit v lednu stíhám.
Bohužel, přišla 4. vlna covidu a opět jsou zrušeny všechny pohovory. Je leden. Jsem šťastný, že mám permit, ale nemám vízum. Je tu teoretická možnost odjet na ESTA, která je na 3 měsíce, ale v půlce bych musel odletět ze států a znovu se vrátit. Zbytečný waste času a peněz. Pořád doufám.
Každý den kontroluji termíny (několikrát). Dokonce volám na ambasádu, ale výsledek žádný, prostě nejsou termíny. Respektive jsou, ale až na srpen a to je už pro mě pozdě. Nervy na pochodu.
Najednou se objeví 3 termíny na konec února. Mám kliku a hned jeden uzmu a jenom se modlím, aby opět nebyly zrušeny.
Klaplo to. Pohovor byl v pohodě. Otisky prstů a pak jenom pár dotazů ohledně toho kolik už jsem toho nachodil (no… moc ne), jak to mám s prací a jestli jsem našetřil dost peněz (snad ano). Pas si nechali a do 3 dnů ho dostanu s vízem. Doufám 🙂
Uf, ono už to prostě fakt začíná být vážný. Radost mi kazí jenom to šílenství, které se aktuálně odehrává na Ukrajině.
