michal Není to zase tak moc dlouho, co jsem viděl film Divočina a v rychlém sledu Útěk do divočiny. Jediné co jsem před tím o dlouhých pochodech věděl, bylo Camino a to mě moc nelákalo. Ta cesta ano, ale ten duchovní rozměr, který si myslím, že je pro tuto cestu důležitý, moc ne. Ale PCT, cesta, která je sama o sobě cíl, to je něco jiného. To je ten můj Bilbo a Frodo.
No, prostě jsem se do toho trochu zblaznil a moje chození na „vojáka“ se začalo měnit na chození „nalehko“. Z campera se stal hiker. (dobře, ne rychle a víc teoreticky, než prakticky, ale stal)
A když se k tomu přidal můj „lifechanger“ – cukrovka – věci se začaly hýbat trochu rychleji. Prostě to musím zkusit. Začal jsem hledat informace a uplně nejvíc mi dalo čtení Jakubova cestovního deníku. Rozhodnutí padlo. Půjdu do toho. A musím to stihnout do 50 (bože, já už jsem starej). Rodina mě podpořila a tak jsem začal, pomalu ale jistě, dělat přípravy. Nákup ultralight vybavení, testování věcí a testování sebe sama, jestli jsem fyzicky schopný a ochotný se po tak dlouhou dobu vymanit ze systému a vzdát se všeho pohodlí a zvyků – zní to asi blbě, ale já jsem ajťák – to asi něco může vysvětlit :).
No a přišel covid, náhla ztráta jednoho z hlavních „zaměstanavatelů“ a vše se zrychlilo. Řekl jsem si není na co čekat, prostě to bude příští rok. A bylo …..
