michal Představa byla taková, ze se nádherně a dloho vyspím. Ta snídaně v osm mi to trochu narušila, ALE NEJVIC TO NARUŠILY 2 MARKETINGOVÝ TELEFONÁTY V JEDNU A VE TŘI!!!! Z Česka. V ty tři jsem byl hodně nevrlej. Pak jsem nemoh zabrat a kdyz jsem zabral tak zvonil budik. No nic no.
Před pokojem se setkáváme se Steinem (spal v ob domečku). Vypadá hrozně. Asi se moc nevyspal. Ptám se jaká byla noc a velmi naštvaně mi popsal, jak jeho soused celou noc až do rána koukal na Friends v tv a tak nahlas, že rozumněl každému slovu ikdyž měl špunty v uších a na bušení na dveře nereagoval. Volal managerovi hotelu, kteří tam nekoho poslali ve tři v noci, ale člověk tv jenom trochu ztišil. S tím už manageri nic dělat nemůžou. Taky hezký.
Na snídani byla celá parta. Objevil se i Flemingo kid a Laurel. Objednal jsem si eggs florentine. Takovy placky s vajíčkem a rajcetem a spenatem na sobě, celý zalitý sýrem. Výborný. Číšnice se bavila, jak jsem si furt nechával a dolít kafe. Tolik kafe tam asi nikdo nevypil.
Pak jsem se vrátil na pokoj a začal balit. V deset jsem se ještě šel rozloučit se Steinem. Pak dobít powerbanku a tel, call domů a nahrát zápisky (jsem na WiFi)
A pak valím na stop. Tentokrát jsem nestihnul ani zvednout palec a zastavil mi obytnňák, jestli chci hodit na trail. Neskutečný. Kluk co šel PCT v březnu, ale na 550 majli ho dohonily problémy s nohama a tak si půjčil van a jezdí kolem trailu a čeká, jestli mu nohy dovolí pokračovat, nebo to bude muset ukončit. Držím mu palce.
Přijíždíme do Paradise Valley Cafe. Nechce ani dolar a přeje mi štěstí. Úžasný lidi tady.
V PVC si dávám polívku a pivo a pak uz padím na trail. Je dost horko. Neberu stop je to cca míli, ale jdu po polní cestě, dotahuju batoh, nastavuju hůlky, upravuju čepici, takže moc nekoukám na cestu. No a co myslíte. Najednou udělám skok doprava a několik kroků zpět.
Pan velký šéf (nebyl to dospělák, cca 70 cm, ale ti jsou prý nejnebezpečnější, takže zadek mám sevřenej) naštěstí v klidu a nic nedělá. Stojím a říkám si co dál. Chrestýš nic, tak vytahuju telefon a dělám pár fotek. Když si troufnu blíž, už mi dává najevo, že takhle ne. Stočí se a pak vystřelí přes cestu a do křoví. No, tak sláva. Mám to za sebou a přežil jsem. Tak ať to tak probíhá i nadále.
Na trailu je horko, ale jde se mi moc dobře. Dělám pár přestávek a postupně se dohrabu z 1500m do 2075m.
Potkávám se s pár lidma jedním taťkou s asi 11 letým synkem. Oba batohy na zádech a rychlo tempo. Klobouček.
Výhledy i trail jsou úžasný. Je to úplně jiné, než předtím. Njn, vcházim do národního parku san Jaciento.
Pomalu začíná ubývat světlo a ja pořád nemůžu najít místo na spani. Vše obsazené.
Najednou uvidím v křoví kousek místa a hned parkuju. Stavím stan. Hlad nemám. Takže jenom pár kousků losos jerky.
Mám signál, takže naskáčou zprávy, když přepnu z letadla. Je tu i zpráva od Libora, odpovídám a doufám, ze ho nevzbudím. Přeci jen je u vás půl páté. Ale za chvilku přijde odpověď a chvilku chatujem. Je to ranní ptáče. 🐦
Pak píšu zápisky, ale mrznou mi ruce. Jsem docela vysoko, ale vyložená zima není. A hlavně … nefouká vítr. Snad to vydrží.
Hezký ráno domů.
P.S. Právě se Herriot oženil. Co budu poslouchat?
p.p.s Valdo, taky jsi ranní ptáče, ale už jdu spát 🙂 brou
19km (celkem 266km)
