PCT day 11

Ráno vstávám v 6, rychle balím, snídani vynechávám (mám před očima to burrito a pomerančovej džus) a vyrážím.

Po míli a půl přicházím do Angle Mary’s Oasis. Takový piknik místečko, se dvěma lavičkama, knihovnou (ano 😂) a water tankem. Na chvilku zastavuju a dávám si tortilu s burákovým máslem. Přece jenom je to cca 7 majlí do PVC. Vidím tu stan Laurel, ale teprve se hrabe ven.

Pokračuju dál. Po cestě potkavám pár známých tváří. Boston srambler a dvojice amíku co se zdravíme, ale nevím, jak se jmenují, asi tak mýho věku. Prohodíme pár vět a PVC je součástí. Každý už se těší na snídani.

PVC je cca míli od trailu a tuhle last mile skoro sprintuju 🙂

Nezklamalo. Objednávám breakfast burito (má asi kilo) a pomerančovej džus. Automaticky k tomu dostávám sklenici vody s ledem a hrnek na kafe. To kafe se tu fakt všude pořád chodí dolívat. Nekecaj v těch filmech.

Chvíli posedím a pak jdu na stop. Aut jezdí spoustu, tak snad to bude rychlý. A je. Po cca 10 minutách mě nabirá moc milá paní. Ještě nás dobíhá jeden hiker, takže jedem dva. Povídáme celou cestu. Když zjistí, že jsem z ČR, ptá se na Ukrajinu.

Po příjezdu chvíli zmateně bloudím a pak jdu na oběd. Hledám totiž WiFi. V Red Kettle si dávám polévku a salát (čerstvá zelenina už mi docela chybí). Čtu novinky ze světa a čekám až zavolají z domova. Pak chvíli povídáme, ale je vidět, že už jsou unavení.

Stein a ostatní už jsou tu od včerejška a píšou, ze jdou na pivo a něco k jídlu do brewpub. Hlad už teda absolutně nemám, ale pivko si dám. Checkin mam až ve tři. Po cestě kupuju 100g kartuši.

Je fajn vidět Fleminga, AT i Steina a IPA je vyborná. Tahám rozumy ohledně laundry. To bude sranda.

Po chvíli se loučím a jdu se ubytovat. Bydlení je úžasný. Takový malý domeček s krbem, ložnicí, KOUPELNOU a kuchyní. Nejdřív laundry. Zavírají v pět. Vsechno oblečení, kromě péřovky dávám do summit batůžku ( jak se hodí), oblíkám se do nepromokavého oblečení (to jsem zatim nepoužil, ale jak se najednou hodí 🙂 a frčím do prádelny.

Je to moje první zkušenost, ale naštěstí je tu paní. Má ale na obličeji masku, takže v tom hukotu těch praček ji strašně blbě rozumím. Připadám si jak debil, ale paní je hrozně milá a pomalu opakuje a vyslovuje a nakonec pochopím i já. Vlastně je to easy. Nejdřív se v mašince rozmění 5 doláčů na spouuuustu drobnejch a ty se pak hází do těch dalších mašinek. Nejdřív do jedný, která vyplivne prací prášek, pak si člověk najde volnou pračku, vybere program (mně vybrala paní), dá se tam prášek, nahází oblečení a pak už jen 30 min čekám. Po 30 min vše přenesu do sušičky (naházím další ty drobáky) volim teplotu a čas a mám zase 15 min času.

JSEM ČISTÝ!!!!

Po cestě zpět si kupuju vanilla milkshake. Co už, že jo.

Ostatní jdou do kina, ale to se mi nechce. Rád si na chvíli poležím v posteli. Ostatní měli zero day, já ho mít nebudu.

V tom nepromoku sice člověk nepromokne, ale moc to nehřeje (vůbec). A tady už není zas tak moc horko. Většina lidí tu chodí v péřovkách. To mi nedošlo, takže po návratu nastavuju topení na 23 a trochu klepu kosu, takže lezu do postele. Úžasný, takhle by to šlo.

kontroluju stav hardwaru. Nohy dobrý, krk pali, ale dobrý, jenom ty ruce spálený trochu bolí, ale indulona to snad zmákne. Hlavně, že už mám ty sun gloves.

To mi připomíná, že musím vymyslet, co dál. Ono to totiž bude teď mírně komplikovaný. A trochu drsný a budou medvědi. Teda snad ne, ale mohli by 🙂

Tím jak jsem takhle skočil dopředu a budu se vracet zase zpět, logicky už nebudu scházet z trailu, až budu míjet Idyllwilde pak. Jenže.. to znamená, ze budu muset nést víc jídla. Normálně bych jídlo kupoval až v Big Bear City, ale to bych musel nést jidlo na cca 7-8 dní. To by bylo těžký. A dvojnásob, protože teď to začne 🙂 budu stoupat až do 2700m. Prý jsou tam ještě zbytky sněhu.

Takže budu muset slézt z trailu u Cabazon a shánět nějakýho trail angela, jestli by mě nesvezl dokoupit jidlo a na burger do vyhlášeného in’n’out. Zní to jako plán. Snad to klapne.

Hlad nemám, takže na večeři nikam nejdu. Dělám kompletní rozborku batohu a hlavně jídla. Prostě exploduju v celém obýváku. Něco uberu, ale je to pořád málo. Mám noc jidla. Ale je mi líto vyhazovat. Asi se někde po cestě přežeru. Nebo něco ještě zlikviduju ráno k snídani.

V tomhle rozjímání a mega bordelu najednou někdo zaklepe na dveře. Stein. Přišel mě pozdravit. Je skvělej. Chvíli se bavime a pak se zeptá, jak jsem na tom mentálně. Přiznávám, že cca 2 zpět jsem měl velkou trudomyslnost a že mi chybí rodina.

Zvlhnou mu oči a přiznává, ze zítra končí. Zatím to nikomu jinému neřekl. Nějaké zdravotní problémy doma, které chce sdílet. Byly už pred začátkem trailu, ale po těch skoro 2 týdnech co je pryč to vidí jinak. Naprosto ho chápu. Je mi to líto, že končí, ale opravdu to není jednoduché jít a vědět, že to bude ještě několik měsíců a ikdyž má kolem sebe člověk neuvěřitelný koukání, tak trail nejenom dává, ale i bere. A to už mi je jasný i po tak krátký době.

Chvíli mlčíme a pak říká, že mi moc drží palce, ale že když z toho budu mít špatnej pocit, že se nemám bát skončit. Steine, nebudu. Dokončit PCT je něco co moc chci, ale nebude to na úkor toho si to užít. Kdyby to pro mě mělo začít být jenom něco co musím dát, ukončím to.

Pak se ptá, jestli s ním ráno nezajdu na snídani. Sice jsem potřeboval něco ujist, ale jasně, že půjdu. Poslední snídaně.

Pak ještě hygiena a na kutě.

Hezký ráno domů. Za chvilku už vstáváte.

12km (celkem 242km)