michal Noc strašná. Nějak jsem nevystihl zemi a jsou na ní nepravidelně kamínky a nedaří se mi najit polohu. Do toho furt ten vítr. Začínám uvažovat, že vážne koupím tu nafukovačku, ať se vyspím. Vítr pořeší špunty. Ty mám 🙂
Ráno se mi nechce vstát. Ale po půl sedmý se hrabu ven. Zabalit, využiju suchej záchod ( židle se sedátkem a pod ní v zemi sud. Mike bude asi dost svéráznej člověk, čím jsem tu dýl, tim víc Fallout, člověk by řek’, že svět už skončil :)), čistím zuby, dofiltrovávám vodu, beru proteinovou tyčinku a vyrážím.
Dnes celý den nahoru, dolů, tentokrát zabalenej proti slunci. Snažím se víc pít a dávám do vody nějaký ty zázračný elektrolyty. Ale jde se mi dobře a užívám si výhledy.
Odpo už se cítím utahanej – asi ta noc. Ale chci se přiblížit co nejvíc k Paradaise Valley Cafe. Vyhlášené místo (burgry,burrito,pivo) a místo, odkud se stopuje do Idylwilde. Plánuju, že si v Idylwilde vezmu na jednu noc pokoj a dám se trochu do pořádku. Dělá to tak hodně hikerů.
Musím dobrat vodu a tak scházím z trailu a filtruju vodu z takovýho malýho pramínku. Nechápu, kde se tady uprostřed ty vyprahlosti vzal. Ale díky za něj.
Nakonec to balím na míli 144. Vařím ramen, kupodivu kartuše ještě nezdechla. Je to moc hezký misto, ale ikdyž celkem krytý, profukuje to dost. Ten vítr mi začíná trochu vadit.
Ležím ve stanu, najedenej, piju čaj a je mi fajn. Jen z nedaleka se ozývá vytí a kousek dál odpovídá jiné. Pes? Kojot? Puma? Asi bude v noci sranda 🙂 Reší to Harriot.
27km (celkem 230km)
