michal Ráno je trochu frišnejsi a tak narychlo a bez snídaně vyrážíme cestu. Trochu fouká a Mira se těší na snídani do ski resortu. Nakonec hlad vítězí a děláme ovesné kaše cca po 3 mílích. Míra ne, těší se na tu snídani.
Za chvíli míjíme odbočku na ski resort. Ajaj, není na trailu a tak Míra přechází na plan B, že za 2 míle je další hospoda.
Jdeme dál a dorážíme do hotelu. Je po desáté a nevaří se, až po jedenácté. Mira asi bude mít dnes hlad :)))
V lobby sedí jedna ze 4 Češek, co se s nimi potkáváme. Ma chudák nějaký problém s nohou a čeká na odvoz někam do nemocnice 🙁
Dáváme pivo a kafe. A při odchodu, kousek nad hlavou, prosviští C130 Herkules a mizi údolím dál. Pecka.
Pokračujeme kousek podél silnice a přichází the highlight of the day. Ďáblovy schody. Takovy milý kopeček. Na míli a půl 1000 stop.
Nahoře davame zasloužený oběd a ceka sestup do Kinlochleven.
Je to docela prudký sešup a do města přicházíme kolem čtvrté. Volíme mezi dvěma kempy a vybíráme ten u hotelu McDonald hotelu. Je tu nádherný vyhled na jezero z terasy. Po ceste se stavujeme v obchodě a nakupujeme laskominy na večer zítřek.
V kempu stavíme stan, já jdu do sprchy a pak všichni na večeři.
Plánujeme zítřek a holky se nakonec rozhodují dojed do Fort Wiliams busem a koupí listky na bus do Edinburghu. My s Mirou vstaneme brzo a musime na misto dorazit už někdy po obědě, abychom ten bus stihli.
Bude to výzva.
Brou
