michal Ráno je zase chladno. 1° stupeň a velká kondenzace ve stanu. Quilt je navlhlý, stan mokrý zvnějšku i zevnitř. Balím, snídám a vyrážím.
Dnes mě čeká asi největší výzva. Nejdřív musím vylézt na vrchol. Z něj pak musím slézt cca 1km dolů, přejít řeku, pak vylézt to samé nahoru a znovu to slézt dolů k další řece. Tam asi upadnu do kómatu, takže znovu lézt nahoru na další vrchol to budu až zítra. Plán je jasný. Nahoru, dolu, nahoru, dolů.
Ikdyž je to fyzicky dnes velmi náročné, celý den si hrozně užívám. Okolí je úžasné, WA mě prostě pokaždý něčím překvapí.
Ale zároveň mám dneska zvláštní náladu. Nějak mi začíná docházet, že se blíží konec. Všimněte si, že dnes poprvé je počet km do konce mojí PCT (mojí, protože nejspíš nebudu moct dojít až ke hranicím, kvůli uzávěře) nižší, než počet dnů, kolik jsem na cestě. Strašně se těším domů, ale zároveň končí něco neuvěřitelného. Pět měsíců jsem na cestě. Mockrát jsem si sáhnul ne na dno, ale pod dno, ale zároveň jsem zažil tolik věcí a zjistil spousti věcí nejenom o sobě. Zajímavé je, že o tom asi přemýšlí všichni. Když odpoledne filtruju vodu, dohoní mě clean foot. Dáváme se do řeči a sám začne mluvit o tom samém.
Jasně, pořád ještě máme před sebou cca týden, ale co je to týden.
Vyrážím dál, je odpoledne a mě čeká dlouhý sestup. Tenhle je zpestřený obrovským množstvím popadaných stromů. Některé jsou tak velké, že jak leží, jaou vyšší než já. Musím je celé obcházet, šplhat na ně a nadruhé straně se spouštět dolů. Naprostý CrossFit:) Několikrát už zalateřím nahlas.
Je už skoro tma, potřebuji se dostat za světla na tentsite a najednou se vždy objeví další strom. Ale pak si uvědomím, že je to už jenom posledních pár stromů. A najednou si to začnu užívat.
Na tentsite dorážím s posledním světlem. Stan jsem nestihnul přes den usušit. A co hůř, ani quilt. Zitra na to nesmím zapomenout. Snad noc přežiju. Ležím na břehu řeky. Hučí nahlas, ale nebudu si brat špunty, dnes to bude s touhle muzikou.
Zvláštní, krásný den.
Brou
33km (135km do Harts pass)
