michal Komáři jsou někde schovaní, takže ráno probíhá celkem poklidně. Vyrážím po sedmé a hned za zatáčkou dobírám vodu. Je zima a mam úplně zmrzlé ruce.
Rock hop přes potok dopadne dobře. Vpravo od cesty se balí hiker a přede mnou nad trailem visi jeho food sack. Škoda, ze jsem to nevyfotil, bylo mi to trochu trapné, ale visel cca 1.5m nad cestou. Pak se lidi nemůžou divit, že jim méďa sežere jídlo.
Dopoledne se zase trápím. Nějak se mi nechce jit. A když se mi nechce jít, tak mě vždycky napadají černé myšlenky, jestli to ma všechno nějaký smysl. Jsem unavený, jako že už fakt unavený a každý den musím znova na trail. Zera už moc nepomáhají, alespoň ne jako byl teď lake tahoe camp. Zdravotně si přijdu pořád ok, nějaký minoritní věci moc neřeším. Klasicky musím pořád protahovat achilovky (to ten nulovej drop), a pak mě trochu začala brnět ploska u pravé nohy pod prsty. Většinou stačí promáčknout prsty a uvolnit nohu. Ale občas to není příjemné ani trochu. Ale přijde mi, že mě dohaní celková únava. Nojono, dal jsem se na boj, tak musím bojovat. PCT je prostě extrémní trail :), takže žádný fňukání.
Po 5 milich stavim na sváču. Petra, Honza, Jana, SaH nikde. Ach jo.
Pokračuju dál. Cesta vede po hřbetu kopce a jsou tu krásný výhledy a i signál. Volám s Míšou, je na táboře a mluvím i s Elí a Ťípou. Na 11. míli dělam další pauzu. Mám už lepší náladu. 10 mil je vždycky takový zlom. A je 12, takže ani žádnej katastrofální cas. 20 bych měl dát. Ostatní pořád nikde. Signál pořád mám a píše Miška, že už je doma a tak ještě jednou voláme.
Objevuje se hiker z anglie (english journey). Starší pán, chce končit do 5. října. Ale denně chodí cca 14 mil, takže ví, že nestíhá a bude muset někde skočit. Kolem mě se teď objevuje celkem dost lidi, kteří o tom mluvi.
Tohle je téma, které už řeším cca 2 týdny. Začíná byt celkem jasné, že do konce září to asi nestihnu. Zatím to vychází pri 22 majlich denně ( ale to je spíš přání), že bych to stihnul. Ale měl bych jenom 3 dny na zero. Čili je to málo reálný. Buď bych musel Oregon nějak přeletět a nebo me také čeká nějaký skok. Zatím půjdu dál a uvidim, jak to půjde a pak případně skočím 100-150mil někde ke konci CA nebo za creater lake v oregonu (to jsem slyšel jako radu od nějakého trail angela) To by mi mělo dát cca 6 dni navíc a byl bych zase ve hře. Nicméně bych neušel celou PCT. Nevím, jak moc by mě to štvalo. Jsou chvíle, kdy by mě to štvalo hodně a pak jsou chvile, kdy je mi to úplně ukradený. Blbejch 150 majlí z 2650 …. co to je.
No nic, ještě mám čas nad tím mudrovat.
Loučím se s english journey a jdu dál. Jde se z kopce a je to příjemná cesta. Na 17. míli dělam oběd. Je po třetí hodine a už mám hlad. Dělám ramen a nastavuju ho nana chlebem. Plus k tomu během vaření sezobu nějaký ořechy, peanut butter a m&m’s. Jim asi hodinu, ale ostatní nikde.
Plánuju spát na mili 1140.9. Takže pomalu vstávám a vyrážím. Poslední 3 majle jsou hodně do kopce, cca 1100 feetů. Takže musím trochu ujít. Chtěl bych dorazit kolem sedmé.
Narážím na Adama. Chvilku jdem spolu a kecáme, ale jakmile přijde kopec, přestávám mu stačit a loučíme se. Funím do kopce. Nahoře je skiareál a lanovka. Dobírám vodu i na umytí a docházím do kempu. Není tu vůbec nikdo a je to krásné misto s výhledem na lake tahoe.
Stavím stan a pak večeře. Varim čaj a k tomu nana chléb se salámem a sýrem. Zahučí to do mě jak nic. Kopec si žádá nějakou energii.
Pak hygiena. Nohy mám neskutečně špinavý. Je to tím prachem. Je zajímavé, že ačkoliv pořád ještě je všude docela dost vody – potůčky a říčky, jako v Sierra, tak stejně jako tam, je všechno neuvěřitelně suché. Les je jako troud. Cesta je hrozně prašná a i přes botu a ponožku se dovnitř dostane jemný prach a nohy jsou uplne černé. Stejně tak lýtka. Namáčím ručník a snažím se omýt. Výsledek je celkem dostačující.
Pak už zalézám do quiltu a píšu zápisky.
Brou
34km (celkem 1826km)
